Jurij Wićaz byl lužickosrbský novinář, překladatel a světoběžník, jedna z významných osobností na poli kulturních styků obou národů. Narodil se Špitlu u Kamence v dnešním německém Sasku. Roku 1913 odjel na studia do Prahy, kde s přestávkami strávil celý život. Roku 1923 se stal zahraničním zpravodajem ČTK a následně jako její dopisovatel procestoval celou řadu zemí. Před válkou působil v Bělehradě, Sofii, Rumunsku i Polsku. 2. světovou válku prožil v Jeruzalémě jako redaktor časopisu Naše osvobození. Korespondoval s londýnskou exilovou vládou, byl zpravodajem exilové ČTK a agentury TASS. Po roce 1945 pak působil i v Londýně, Paříži a New Yorku. Po válce Wicaz konečně mohl navštívit Lužici, kde začal publikovat v různých periodicích a vydal tam i svoje paměti. Kromě novinářské činnosti se Wicaz věnoval i překladům do lužické srbštiny - přeložil řadu děl T. G. Masaryka, Nerudovy Povídky malostranské, Filozofskou historii A. Jiráska, Lužici od J. Páty, Gogolova díla a řadu dalších. Je také autorem memoárů Z Kamjenskim nosom a Što dožiwi serbii nowinar we swěće. Krátce před smrtí ještě jako stoupenec Pražského jara 1968 chystal publikaci o postojích tehdejších lužickosrbských kulturních představitelů k událostem roku 1968 v Československu, ale jeho náhlá smrt práci na této publikaci přerušila.